~ TRADICE ~

Historie vinařství na Uherskohradišťsku má dlouhou tradici. Archeologické nálezy vinohradnických nožů a semen révy potvrzují, že se na tomto území vinice nacházely už v dobách Velkomoravské říše (833–907). První písemná zmínka však pochází až z roku 1220, kdy zde cisterciáčtí mniši původem z Francie, Bavorska a Čech založili Velehradský klášter. Díky jejich znalostem a pracovitosti začal obor rychle vzkvétat. Mniši tehdy zakládali nejen vinice, ale i sady, statky, zelnice, rybníky a mlýny, čímž významně přispěli k rozvoji zemědělství v celém regionu. Kromě kláštera vlastnily zdejší vinice také obce a jejich obyvatelé.

Rostoucí kvalita vína vedla k vyšší poptávce nejen ze strany blízkých měst, jako byly Olomouc, Kroměříž a Brno, ale víno bylo dopravováno i na větší vzdálenosti – například do Vídně, Budapešti nebo Prahy. V roce 1595 vydal římský císař Rudolf II. pečetní listy místním obcím, aby podpořil kontrolu kvality vína a ochránil vinařská privilegia.

Nadějný rozvoj oboru však vážně přerušila třicetiletá válka (1618–1648), jeden z nejničivějších konfliktů evropských dějin. Vinice zůstávaly ladem, sklepy byly rabovány a obyvatelstvo umíralo nejen na bojištích, ale i v důsledku hladomoru a epidemií. Odhaduje se, že české země tehdy přišly o zhruba 30 % celkové populace. Není proto překvapivé, že k výraznější stabilizaci došlo až v průběhu 18. století. Rozvoj oborů, jako jsou kartografie a zeměměřičství, vedl v následujícím období k tvorbě prvních podrobných map. Ty zachycovaly nejen rozlohu vinic, ale i majetkové vztahy či vůbec první klasifikaci viničních tratí do kvalitativních tříd.

Ryzlink rýnský má na Uherskohradišťsku dlouhou tradici, která sahá až do středověku. V chladnějším klimatu tehdejší doby ale lidé dávali přednost spíše ranějším odrůdám. Do popředí se tak dostal až v průběhu 19. století – podobně jako v mnoha významných regionech Evropy. Podle záznamů z roku 1843 už tehdy pokrýval většinu místních vinic a svou pozici si dokázal udržet i v těžkých časech, kdy evropské vinice ničily dosud neznámé choroby a škůdci.

K zásadnímu obratu v jeho pěstování tak došlo až v roce 1948, kdy se vlády v Československu ujali komunisté. Změny v zemědělství zapříčiněné násilnou kolektivizací způsobily, že vinice a vinařské podniky podléhaly znárodňování a začleňování do zemědělských družstev. S ohledem na zvýšení produkce a efektivity docházelo k rušení starých vinic s úzkými spony výsadby, slučování menších parcel do větších půdních bloků nebo k přesouvání vinic na místa lépe přístupná pro mechanizaci. Ani odrůdová skladba se tehdejším změnám nevyhnula. Přednost dostávaly variety s vyšším výnosem, ranějším dozráváním a nižšími nároky na stanoviště. Důsledkem toho bylo, že po roce 1989 zabíral ryzlink na Uherskohradišťsku již jen třetinu plochy, co dříve.

Blíže k současnosti

Blíže k současnosti

Pád totalitního režimu přinesl vinařům nejen svobodu podnikání, ale i příležitost navázat na dlouho přerušené kořeny. K obratu však dochází v době, kdy technologický pokrok 20. století dosahoval svého vrcholu. Centralizovaný systém řízení navíc významnou měrou narušil mezigenerační kontinuitu a oslabil důvěru mladých lidí v tradiční hodnoty. Vinařství tak vstoupilo do období rozsáhlých změn, které zasáhly všechny jeho oblasti.

Ve snaze odlišit se od konkurence začínají podniky naplno experimentovat s novošlechtěnými i cizokrajnými odrůdami – často však bez dostatečných znalostí o jejich vhodnosti pro místní podmínky. Nové vinice se zakládají s cílem dále snižovat pracnost a zároveň udržet vysokou efektivitu, včetně výnosů. To vede k rozšíření těžké mechanizace, která zvládne většinu pracovních operací během roku. Současně s tím se plošně rozšiřuje používání syntetických pesticidů, anorganických hnojiv a zavlažovacích systémů pro získání plné kontroly nad pěstitelským procesem.

Změny se výrazně dotýkají také sklepního hospodářství. Pod vlivem vinařských zemí Nového světa jsou zaváděny moderní enologicko-technologické postupy, zaměřené nejen na konzistenci výroby, ale i na časovou a ekonomickou rentabilitu. Výsledná vína jsou tak sice po technické stránce dokonalá, ale často bez čehokoliv, co by je odlišovalo. Typická jsou svou intenzivní ovocnou vůní, čistotou a jednoduchostí, s chutí vyváženou za pomoci zbytkového cukru a kyselin. Nedílnou součástí výroby se stalo vysoké technologické zpracování včetně využití stabilizačních metod, nezbytných pro přepravu na velké vzdálenosti a skladování v nestálých podmínkách.

S ohledem na krátký životní cyklus a vysoké objemy produkce se pozornost přesunula k rychlé obrátkovosti. Sortiment vín se přizpůsobuje globálním spotřebitelským trendům a požadavkům masového trhu. Významná část produkce míří do obchodních řetězců, kde nerozhoduje jen cena, ale také vizuální stránka obalu. Láhve lákají množstvím ocenění, atraktivními názvy či ekologicky působícími frázemi, které jsou však spíše marketingovým nástrojem než skutečným závazkem vůči přírodě.

Současná podoba vinařství je výsledkem dlouhodobého vývoje ovlivněného inovacemi, tržním prostředím i historickými událostmi. Ačkoliv tyto změny přinesly vyšší produktivitu a širší dostupnost vína, vyvolávají zároveň otázky týkající se zachování identity, rozmanitosti a trvalé udržitelnosti. Východiskem z této situace přitom není postavit tradici proti pokroku, ale pokusit se najít rovnováhu mezi oběma.

Víno totiž odjakživa nebylo jen nápojem, který si lidé dopřávali jako součást každodenního života. Bylo také způsobem, jak zpomalit, ochotně vyslechnout názor druhého a společně hledat odpovědi na nesnadné otázky. A právě schopnost si tyto otázky klást a vést rovnocennou diskusi může být klíčem k tomu, aby víno nezůstalo jen konzumním zbožím, ale stalo se i mostem mezi minulostí a současností, který nás, lidi, posune dál.